Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku.
Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i
nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit.
Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na
lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit.
Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování
nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.
