Auschwitz-Birkenau, podzim 1944. Vězeň Kalina ranou pěsti sráží k zemi svého druha, vězně Jermana, jen vteřiny předtím, než by se Jerman ve snaze ukončit svůj život vrhnul na ostnatý drát nabitý elektřinou. "Počkej s tím ještě," říká mu Kalina, "tady bys moc nóbl funus
neměl." Takto, s vědomím absurdity situace a dramatu lidské existence v okolnostech vrcholného stadia genocidy, popisuje Pavel Fischl ve své autobiografické novele martyrium v továrně na smrt, kam byl ve 22 letech deportován z Terezína. Sužován steskem po krásném dětství prožitém
na Moravě, po milované sestře Mindě a bratru Viktorovi čelí Pavel hororu holocaustu statečně, s empatií, ba i s určitou dávkou černého humoru, díky nezlomnému přátelství svých souputníků, kteří ho nakonec s těžkou dyzenterií doslova dotáhnou pochodem smrti živého až k
samému konci války. Rozkol, který se otevírá mezi Pavlovým poetickým, hluboce morálním niterním světem a morbidní realitou let tzv. konečného řešení židovské otázky, při němž bylo zavražděno šest milionu lidí, živí jeho imaginaci a tříbí jeho ryze humanistický
postoj.
