Václav Havel (1936-2011) a Josef Škvorecký (1924-2012) patřili k nejvýznamnějším osobnostem české poválečné literatury i kulturního života. Oba autory spojoval mj. fakt, že si nikdy nezadali s komunistickou mocí: i na půdě progresivního Svazu československých spisovatelů v
druhé polovině šedesátých let působili téměř jako outsideři. Nikdy se však osobně nesblížili. Josefa Škvoreckého možná svazovalo i vědomí, že v postavě světoznámého dramatika Hejla z románu Mirákl Havla příkře zkarikoval, a záhy si uvědomil, že "Dannyho pohled" v
tomto případě nebyl dostatečně pronikavý.
Dopisy, které si vyměňovali od roku 1976 až do prosince 1989, kdy se stal jeden z adresátů prezidentem a druhý na čas jeho poradcem, přesto nejsou nezajímavé. Umožňují nám sledovat přípravu tří publikací, které manželé
Škvorečtí Havlovi vydali ve svém nakladatelství Sixty-Eight Publishers, ale můžeme také nahlédnout do Škvoreckého strategických, nejen nakladatelských, ale i společenských, ba politických úvah. Z Havlových dopisů je zase zřetelně patrná postupná proměna zdvořilého disidenta
ve velkorysou, ale cílevědomou a z hlediska soudobých dějin republiky nakonec vlastně klíčovou osobnost.
