Kniha představuje první původní českou práci věnovanou antropologickému studiu války jako sociálního a kulturního jevu a ukazuje jeho mnohé vrstvy. V souladu s antropologickou tradicí se autor zabývá především aliterárními společnostmi. Ty odmítá chápat jako od základu
buď mírumilovné, nebo válkychtivé. Kriticky se vyrovnává s dosavadními přístupy k válce a válčení a nabízí etnografické příklady společností z různých kulturních areálů. Autor se vyrovnává s fenoménem války i v rámci obecného antropologického poznání, nabízí
řadu paralel k válkám v moderních společnostech, věnuje se psychicky zátěžovým situacím, které ve 20. století vedly k masové dehumanizaci lidí a jejich vraždění. Kniha zahrnuje také diskusi o povaze antropologického poznání, které bylo uplatněno jako součást strategie v
různých válečných konfliktech. Autor ukazuje válku a válčení jako součást kulturního repertoáru lidstva a současně se snaží doložit, že lidstvo není svou náturou odsouzeno k válčení, ale že to zkrátka umí.
