Kniha Herbartovi dědicové navazuje na jednu ze stěžejních, třebaže v současnosti nezřídka opomíjených oblastí novodobé české filosofie, která se rozvíjela v průběhu 19. století, především v jeho druhé půli. Tematicky se dotýká kořenů českého formalismu, čímž na
poli estetiky jako vědy nabízí i jedinečný vhled do procesu historického vývoje a specifičnosti směřování českého realistického myšlení. První část knihy představuje v češtině dosud nepublikovanou, avšak klíčovou studii Otakara Hostinského Herbartova estetika z roku 1891.
Její prvořadý význam spočívá v odhalení původní historické podoby herbartovské koncepce, jejíž autenticita v podstatě ukončila éru interpretace Herbarta herbartovskou školou abstraktního formalismu. Druhá část je věnována soudobým ideovým reflexím této tradiční a
neméně inspirativní filosofické problematiky z pera zahraničních či domácích autorů a otevírá potřebný metodický pohled na její tvůrčí vklad a potenciální přínos novějším myšlenkovým proudům, ať už formalisticky, strukturalisticky či jinak vědecky orientovaným.
